Vivienne

v čase zavřených knihoven… Co se děje v současném světě i v naší republice asi není třeba jakkoliv popisovat či komentovat. Víme to všichni. Všichni doufáme ve světlejší zítřky a že se svět snad brzy vrátí zpátky do svého původního stavu, nebo co nejblíže k němu. Já coby introvert nemám s omezeními až takový problém. Nejhorší je, že doma nejsem teď nikdy sama. Drazí rodičové nikam nemohou a tak tu tvrdneme všichni. To je velmi rozčilující. I když svým způsobem je to ironické. Masy lidí volají po společnosti a já si tu vzdychám nad nedostatkem samoty… Ale abych se dostala k hlavní pointě dnešního výkecu. Hlavní věcí která mě velmi zasáhla jsou zavřené knihovny. Pro knihomola je to něco šíleného. Uvázla jsem tedy doma (tedy doma... do práce pořád chodit musím... ). Jen se 3 knihami z knihovny. A nejhorší je, že jsem všechny ze žánru sci-fi. A věřte nevěřte to může být problém. Obzvlášť když jste zvyklý jako já střídat žánry. Připadám si v zajetí sci-fi. Ironické je, že právě sci-fi občas

Opět tu máme shrnutí za dva měsíce, mnoho se toho neudálo především kvůli neočekávanému pracovnímu vytížení. Snad to další měsíce bude lepší. Cíl 4, byla jsem dvakrát na koncertě ovšem pokaždé se mi jakýmsi záhadným způsobem podařilo získat doprovod :D :D Cíl 17 - deník a zápisky toto období nepovažují rozhodně za veselé, protože je to tiché a mrtvé jako většina toho tady…. Cíl 24 - kontakt s holkama se nám zatím daří udržovat. Jsem ráda, i když už se zase cítím jaksi na okraji společnosti, držená tam pouze jaksi dopočtu… Cíl 35 - na omalovánky jsem absolutně nesáhla. Ovšem zajímavé je, že pastelky jsou téměř pryč… Cíl 38 - pořízeno asi 6 audioknih, propadla jsem nové vášni. :D Ale nebudu si je počítat, nebylo by to moc fér… Cíl 62 - nových interpretů je velké množství i díky tomu, že se pokouším projít pozůstatky bráchovo hudby co mi tu nechal Cíl 87 + 86 - vzhledem k pozdním příchodům moc neposlouchám, maximálně lehce o víkendu, takže nevím jestli metu překonám a jestli budu mít posl

Čas utíká rychleji než bych si kdy přála. Přímo letí. Letí kupředu a já se nestíhám ani nadechnout. Nastalý denní režim mi vůbec, vůbec nevyhovuje. Každý den v práci minimálně 10 hodin. Prostě to neumím a nestíhám a jediné čím mohou své slabiny vyvážit je čas strávený navíc. Ne že by to přinášelo kýžený efekt. Nestíhám vůbec nic. Osobní život pro mě v současnosti neexistuje. Za tmy z domu za tmy zpátky domů. Popravdě je to unavující. Velmi unavující. Nestíhám vůbec nic. Pořád bych jen spala. A víkendy nikdy nebyly kratší než teď. Je to šílené!! Ale už to asi k životu patří. Volím teď nenáročně způsoby relaxace. Spím, čučím do zdi, maximálně mrknu na videa a občas se začíst a vydat se do jiných světů. Ale je to slabota. Popravdě jsem se zděsila, když jsem zjistila, že únor je fuč. Že je fuč a já sem nic nakonec nenapsala. Pořád jsem na to myslela, ale k činnosti jsem se nedokopala. A najednou, najednou je po všem. Tedy přesněji po únoru. Po tolika týdnech… Týdnech ničeho… Nedokážu to tu