Vivienne

Dnes se opět budu věnovat autorce této výzvy. Tereza Matoušková vydala knihu, která opouští zajetý svět Podmoří a představuje nám úplně jiný svět. Válka Zrcadel O očích se říká, že jsou oknem do duše. Ty Ankařiny připomínají pohled do zrcadla a kdo do nich pohlédne, znovu spatří své milované. Kaltská čarodějka a schovanka arcimága se naučila se svým darem žít, a už ani nepřemýšlí, zda to není spíš prokletí. Přesto se může její život ocitnout v troskách mávnutím motýlích křídel. Jako by nestačily intriky a politické hry. Začínají se vynořovat i bezejmenné stíny dávnověku. Odkaz bytostí, kterým stačí pár kapek krve, aby proměnily zapomenuté pohádky v krutou realitu. Zdroj: přebal knihy Jak už je asi jasné jedná se o další temněji laděný příběh s hlavní hrdinkou - čarodějkou. Příběh se vina v několika rovinách, ale to vůbec není překážkou. Příběh plynule utíká dál. Je to něco trošku jiného než známé Podmoří. Ale není to vůbec krok vedle. Je úžasné sledovat neustálí Temnářčin vývoj kupředu

Venku je nevlídné počasí a tak nastal čas trochu si zavzpomínat na teplo a sluneční paprsky. Hrdinou dnešního dílu bude Eliáš von Laudon, ještě jako malé roztomilé koťátko. Jop to bejvaly časy :D Eliášek s jeho oblíbenou hračkou. Sušenými skořápkami. Bejt to na něm, tak se na slepičky nedostane. :D Může se taktéž jednat o trénink fotbalu. Ta levá tlapka má docela ránu. "Co tak divně koukáš? Jsi nikdy neviděla kočku v okapu?" :D Ten výraz... Takový "namyšlený" nebo nevím jak jinak jej popsat. :D Ale jsou tam krásně vidět fousky.

Pokus o další tvorbu. Doubledrable.. 200 slov. Iluze pro Jimrana ... Snad se bude alespoň trochu líbit. Voda pomalu stoupala. Nevěděl, kde se vzala. Brnění ho tížilo. Znemožnilo mu uniknout. Nesebral ho proud, který by jej snad odnesl pryč a zahubil během krátké chvíle. Měl by to už za sebou. Ale měl smůlu, voda přibývala pomalu ale vytrvale. Nemohl se pohnout, nic dělat, jakkoliv se vzepřít svému osudu. Musel jen odevzdaně čekat na svůj konec. A to bylo nejhorší. On veliký a mocný král, který kývnutím hlavy ukončoval životy mnohých, který byl pánem osudů tolika lidí. A teď tu stál bezmocný, čekající na smrt. Voda mu sahala až po bradu. Úplně cítil, jak mu život utíká mezi prsty. Tak a je tu konec . Takto si to tedy nepředstavoval. První hlt ledové vody. Vzepjal se na špičkách, bradu co nejvíce k nebi. Stále dýchal, ale vodní hladina se nezadržitelně blížila k jeho rtům. Na temné noční obloze zářily hvězdy. Jako by se mu vysmívaly. Proklel je. A pak zaprosil. Ke všem bohům jejichž jmén

Psaní jako takové je fajn terapeutický prostředek. A proto je tu i tento článek. Pro mé osobní vyřvání, vypuštění páry, osvobození se… To že se v poslední době nedaří starší části mé rodiny už jsem vzala jako fakt. Když jsme na tom relativně v pohodě my - mladí, tak se to pokazí jinde. Extra jsem to neventilovala. Ale konec února a začátek března, byl na mě už moc. Minulý týden začal příšerně. Opustila mě milovaná kočičí máma, přezdívaná Stará. Ale ten způsob… bráška se vracel z procházky, byla tma a našel ji tam… na trávě.. nejspíše sraženou… zmrzlou… Nevýhoda u mourovatých koček, bez jasného poznávacího znamení je, že za tmy ji jen tak nepoznáte. Ale druhý den světlo potvrdilo to, čemu jsem odmítala uvěřit. Je mrtvá… kdybychom ji našli dřív.. třeba by ještě byla šance… já vážně nevím… a v těch mrazech.. ani hrob nevykopete…. Vyčítám si teď tolik věcí, že jsem ji přehlížela na úkor malých kočičáků, že jsem si ji třeba více nefotila.. A teď už je na všechno pozdě… Další kapka. Děda nas

Další měsíc je v propadlišti dějin, tak jdeme na to. Byla jsem v kině! Tedy ne sama, ale i tak je to pro mě malý úspěch, protože se mi podařilo ukecat kamaráda, aby se mnou šel na Scandi 2018. Vůbec jsem netušila, že tento úžasný festival je v Plzni. Kdyby mi to možnosti dovolily zúčastnila bych se více filmů než jen jednoho. Ale i tak je to pro mne velký posun. Navíc jsem objevila nové fajn místo kam můžu zavítat a to se počítá! Takže je zde velká šance, že to příště zvládnu sama. Ve výzvě u Ells pokračuji docela dobře. Ostatní výzvy jsou o dost horší. Tam to roste velice pomalu, protože se na to nezaměřuji, ale knihy čtu tak nějak náhodně. Oživení blogu se nekoná. Tedy že bych každý týden něco publikovala je už nereálné. Ale je tu šance tohoto cílů dosáhnout zprůměrováním počtu článků. Takže naděje stále žije. Zápisky do deníku pokračují. Nikdy nebylo možné hovořit o "pravidelnosti", ale momentálně nedochází zatím k X týdennímu tichu. Ale je hezké pozorovat, jak zápisky ztr