Kniha, kterou jsi na poprvé nepochopila
Z hodin českého jazyka - literatury si odnáším informace o autorech, knihách a tak. Alespoň v to naši vyučující doufají. Já si z těchto hodin odnášela hlavně tipy, co si přečíst. Ne vždy to dopadlo dobře, někdy to přineslo zklamání, jindy okouzlení a "vytvoření" obliby k danému autorovi. Mno však to už znáte určitě i vy.
Dílo o kterém tu dnes chci mluvit vzbudilo zájem nejen u mé maličkosti. Mám ale pocit, že jsem jediná, kdo si jej skutečně přečetl. Kniha vypravuje příběh knížete Sternenhocha - jednoho z předních německých šlechticů, kterého by čekal slavný osud, kdyby jen nepotkal ďábelskou Helgu. Ještě dodám, že celý děj je psán formou deníkových zápisků hlavního hrdiny.
Poutavěji se o knize psalo v našich školních skriptech a tak se není čemu divit, že jsem zatoužila si knihu přečíst. Ale ejhle. V knihovně k dostání nebyla. Nezoufala jsem si a bráška mi ji stáhnul do čtečky. Bohužel to byla taková ta nepoužitelná forma, kde místo písmen s háčky a čárkami máte obdélníček s otazníkem. Inu pokusila jsem se pár stránek přečíst, ale nešlo to.
Už jsem se pomalu vzdala naděje, když jsem na knihu narazila ve svém oblíbeném antikvariátu. Spolu s ní jsem objevila i Kladivo na čarodějnice. Dodnes se si vzpomínám, jak dlouho jsem váhala, kterou z nich si odnést domů. Bohužel si nepamatuju, která vyhrála. Tak jako tak dneska mám doma obě. :)
Četba zde probírané knihy mi nezabrala dlouho, přeci jen je to tenká kniha a čtivá. Jak už se můžete dočíst výše kniha je psána formou deníku, který si píše kníže Š. Což se mi docela líbilo. Ale zároveň jsem zde já v svých 15/16 letech asi narazila. Střídající se stavy reality a "snů" mi činilo potíže. Občas jsem se ztrácela, netušila co je co. To už je problém. I samotné vyvrcholení mě udivilo. Říkala jsem si, že autor nemohl být při smyslech když to napsal. Vadilo mi jak to skončilo. Tak jako mi vadilo, že jsem si nedokázala vytvořit vztah k žádné z postav. Prostě to celé působilo zvláštně.
Ukázka
"Poprvé uzřel jsem Helgu na jistém plese, mně bylo 33, jí 17 let. První můj dojem byl, že je to děvče přímo ošklivé. Vyčouhlá postava, tenká, že jsi se jí lekl, tvář hanebně bledá, skoro bíla, prahubená; židovský nos, všechny tahy, ač jinak ne nejhorší, tak nějak zvadlé, ospalé, uspávající; vypadala jako mrtvola, mechanismem nějakým pohybovaná, - a stejně jako tvář, byly i její pohyby strašně líné a chcípavé. Oči měla pořád sklopené jako pětileté nejstydlivější děvčátko. Ještě nejlepší na ní byly mohutné, jako saze černé vlasy… "
"Nemiloval jsem ji, je-li totiž láska něčím pěkným a sladkým. Jistě však, bylo-li v mých pocitech něco z tohoto citu, můj odpor k ní byl desetkrát silnější. A jisto je, že jsem tucet žen miloval více, aniž mne napadlo, jíti s některou před oltář. A přece mě k ní cosi přitahovalo, cosi temného, prapodivného, ďábelského... Ano ďábel v tom byl, a nikdo jiný! Omámil mne tak, že chvílemi se mně zdála komicky bájným drahokamem, jehož majitel bude se moci považovat za šťastného; že dokonce, k neuvěření! její štíhlost a bledost mě tu a tam připadaly až dráždivými! Velká je moc ďábla …
A pak- jsem velmi náchylný k excentričnostem. Myšlenka, že ji chudou jako kostelní myš, ale haluz staroslavného rodu, z čista jasna, bez bližší známosti učiním svou chotí, lichotila mé marnivosti. jakou sensaci to způsobí! Budu připadat lidem jako blesk - a nezištný, velkomyslný a ideální. A co asi tomu řekne Jeho Veličenstvo! A jakou radost učiním jejímu ubohému otci! A jí samé! Zvěděl jsem již dříve, že se má u tatínka velmi špatně; bude jistě ve mně vzývat svého spasitele. - Mohl jsem se prasnadno oženit s dívkou nesmírně bohatou; ale potřebuje mých 500 miliónů rozmnožení? Vzít si dceru amerického miliardáře, jenž přišel ke svým penězům obchodováním s bagouny? Nepochybuji, že bych dostal i princeznu z královského rodu, spanilou, všemi přednostmi zdobenou, vždyť nehledě k mému rodu a bohatství, mohu o sobě směle říci, že jsem krasavec, přes některé své vady, např., že měřím jen 150 cm a vážím 45 kg, že jsem skoro bezzubý, bezvlasý a bezvousý, trochu šilhavý a značně pajdavý, ale i slunce má skvrny. !
Na opětovné čtení přišlo loni na konci prosince. Možná to bylo tím, že jsem ji četla podruhé, nebo i tím, že mám přeci jen pár let navíc, ale některé věci jsem vnímala jinak.
Bylo to opravdu moc fajn. Říkám si, že možná až se ke knize opět dostanu, budu to celé vnímat ještě jinak.
Uvidíme.
Komentáře
Okomentovat