Poslední střípky listopadu

Jak hluboko lze ještě klesnout? Zdánlivě se nic neděje, ale uvnitř to vře. Zdá se mi, že se propast stále prohlubuje. Nestíhám, nezvládám to. Pořádně si neodpočinu. Je toho tolik. A stále se to kupí. Hory poivonností a úkolů obklopují m údolí a zaplavují je špínou nutnosti a nesvobody. To vše mě ničí. A ani rodiče mi nepomáhají. Doma je to stále jako před výbuchem. A ten dým nedusí jen mě, ale i lidi kolem.

**

Výbuch sopky proběhl v úterý a já utržila popáleniny na 90% těla a duše. Bolí to. Když vlastní matka řekne, že už nejsem její dcera. Když si na mě vybíjí zlost kvůli všemu. A já se nad to nedokáži povznést. Vina neleží jen na ní. Všichni máme špinavé ruce a duše.

Úkol na st odeslán, děsím se reakce, snad je vše dobře nechci nic opravovat a nevím jestli bych na to teď měla sílu.

Králíčkovy sebevraždy.. celkem legrace- odreagování ode všeho a další díl Vandrovce, omylem třetí, ale to nevadí. Snad. Nevím o čem psát, nějak nemám chuť ani sílu, žádnou motivaci. Spíš naopak jsem demotivovaná až to bolí.

První cukroví upečeno... jé oni se blíží Vánoce. Těším se hlavně na volno a snad bude i trochu klid, ale nevím. Rozpadá se to. Vše kolem se tak nějak bortí.

Tak možná příště...