Kapitola 11- U Volturiových

Další kapitola, taková divná.. Za začátku je tam jen takovej náhled na to, co se děje. A dál je to hodně divný....

Mesy a Kaitlin se pomalu vydali zpět k chatce. Jejich krátký rozhovor vše vyjasnil. Obě měli stejný cíl- pomstít smrt svých blízkých. A tento cíl je svedl dohromady. "To je Mesy. Máme stejného nepřítele. Zůstane tu s námi." Vysvětlovala rychle Kaitlin v rychlosti. Vlkodlaci jen přikývli, nebylo třeba víc říkat. A tak se jejich malá smečka rozrostla o dalšího člena.

---

Poslední den se jí zdál nejlepší v jejím životě. Ale teď se už musela chystat ne setkání s Jasmie. Aby jí řekla, co se dozvěděla. Avšak to že se musela rozloučit s Maykiem ji rozesmutnilo. Zamilovala se, to bylo jisté a zdálo se, že ani ona mu není lhostejná. Ale teď už musela jít. Nastoupila do letadla a u srdce ji hřál jeho úsměv a příslib brzkého setkání.

Jasmie se snažila uklidnit. Měla tušení, že Markus jejímu vysvětlení neuvěřil. Prý dokázal vycítit vztahy mezi lidmi. Kdo ví, jestli vycítil, co bylo mezi ní a Brianem. Co když zjistil, jak to vlastně bylo… Jasmie zarazila proud myšlenek a vrátila se do reality. Ucítila na sobě něčí upřený pohled. Otočila se a vyhledala jej. Byl to ten upír, co ji zbavil smyslů, Alek. Vedle něj stála jeho sestra, Jane. Prý vládla obrovskou mocí, Jasmie nevěděla jakou a doufala, že ji na sobě nikdy nepozná. Otočila se znova na Ara a ten se usmál. "Jak to že máš modré oči?" zeptal se Ciaus.

Jasmie pokrčila rameny a obličej zkřivila do ošklivé grimasy. Necítila se tu dobře a fakt že jí pokládají otázky, na které ani ona sama nezná odpověď, jí pohody nepřidalo.

"Tohle nám jako odpověď nestačí." Řekl Aro. "Jane, byla bys tak laskavá…" Jane se jen usmála. Jasmienino tělo zaplavila bolest. Vlna za vlnou. Jasmie zůstala nehybně stát, rty pevně sevřené. Snažila se nevykřiknout, nedat na sobě znát bolest, kterou pociťuje a to se jí dařilo. Ale bolest v ní vzbudila dávné vzpomínky na část života, kterou chtěla zapomenout. Před očima se jí zase odehrávali okamžiky, které by nejradši vymazala.

Ale nešlo to, stále tu byly. A nedopřáli jí klidu. Kdyby mohla brečet, měla by oči plné slzy. V mysli jí začali vyvstávat jména, jejích tyranů, jejích bratrů.. Jež ji přijali mezi sebe, ale za jakou cenu?? Pak bolest ustala, ale vzpomínky v její mysli vířili dál. "Jak obdivuhodně snášíš bolest…" Aro se stále usmíval, ale tento úsměv byl jiný. Byl nadšený svým objevem - Jasmie. Zato Jane vypadala, jako by chtěla každou chvílí vyskočit, utrhnout Jasmie hlavu a tu pak zadupat do země. Aro k ní rychle přešel a chytil jí za ruku. Jasmie nadskočila, jelikož to nečekala. Arovi se oči rozzářili překvapením. Stále dokola si prohlížel obrazy její minulosti. "To je úžasné." Vykřikl po dlouhé chvíli napjatého ticha. "Tolik bolesti jsi zažila a ta tě zocelila." Aro ji otcovsky pohladil po tváři a zastrčil pramínek vlasů za ucho.

"Co se s nimi stalo?" zeptal se, když si prohlédl obraz na kterém stále skupinka upírů. Jasmie, vyvstal na mysli obraz, na kterém byla vidět smrt jednoho z nich.
Aro si to přebral, ale cosi mu uniklo. Jasmie se chtěla usmát, ale ovládla se. I ti co čtou v mysli jiných mohou být slepí.

"Jsou tedy mrtví, tvoji přátelé, rodina…"
Jasmie kývla hlavou, Aro ji pustil a kousek poodstoupil. "Nezbylo ti tedy nic.."

" I pro nic se dá žít a zemřít." Řekla Jasmie. "Aleku, doprovoď Jasmie.. My se zatím poradíme, co dál.." K Jasmie přišel Alek a vedli pryč. Došli k pokoji a vešli dovnitř.

Jasmie se posadila a Alek také. "Jak jsi to udělala? Jak jsi, se dokázala vyhnout Felixovi, když jsi neviděla?" zeptal se zvědavě. "Nevím, asi jsem ztratila rovnováhu. Byla to náhoda. Proč jste to dělali?"

"Nejspíš chtěli zjistit, jestli nemáš nějakou moc."Alek se usmál a dlouze se na ni podíval. Jasmie něco napadlo, znělo to šíleně, ale asi nemá jinou možnost. "Co bude dál?" zeptala se a hlas jí zněl ustaraně. "Nejspíš budou chtít, abys tu zůstala."

" A co když nebudu chtít?"

"Můžou udělat cokoliv."

"Jak dlouho se můžou domlouvat?"

"Klidně i pár dní. Neboj tady ti nic chybět nebude."

" O to tu nejde.. Víš Aleku, já mám problém…" začala Jasmie a snažila se, aby jí hlas zněl zoufale. "Potřebuji se odtud dostat, nebo se dostanu do problémů. A to velkých. Aleku prosím ty jediný mi můžeš pomoci. Dostaň mě odtuď ven."

"Ale to nejde."

" Když tu zůstanu, oni mě najdou a pomstí se mi.." vyjekla zoufale a chytla ho za ruku.

"Tady jsi v bezpečí, nikdo ti nemůže ublížit."

"Ale oni jsou jiní, ani Volturiovi je nezastaví. Nikdo to nedokáže.. Počkají si a pak dokonají, co začali, i kdyby měli čekat staletí. O to je jejich pomsta horší."

" Kdo je to oni?" " Když mi Aro četl myšlenky, viděl je. Ale ne všichni jsou mrtví… Pochop mě, nemám jinou možnost. Prosím…"

" Dobrá. Pojď." Souhlasil nakonec Alek a vyvedl Jasmie ven.

Jasmie vyšla pár kroků a užívala si větru, cuchajícího její vlasy. Nevěřila, že by si jí to mohlo povést, ale stalo se.

Nelíbilo se jí, že musela zavést řeč na ně, ale nebylo zbytí. Pak se otočila a vrátila se k Alekovi, objala ho a políbila. Pak ho rychle pustila a zatvářila se kajícně. Kdyby mohla tak by se červenala. Alek se na ni díval překvapeně, ale na tváři mu pohrával úsměv. Jasmie se otočila a dala se do běhu. Brzy za sebou nechala Volterru koupající se v záři zapadajícího slunce..